Na Veselských konduktérů sa modré mozky rozhodly v únoru zaútočit frontálním útokem. Dva dni ích braly hlava nehlava. A fčil si přečtite to, jaké múdrosti z teho fšeckého vzešly. Budu to psat případ po případě.
Únor, zima taká, že aj myšlenky v hlavách mrznů a nechce sa ím narodit. Ale jedna sa přeca enom narodila. A tá stála za to. Náš šohaj, zmrzlý jak sobolí hovno, stójí podla předpisa před Slováckým Pendolínem a s úsměvem odpovídá pasažérom na jejích duchaplné otázky, aj gdyž by ích v takéj zimě najrači poslal do . . . Ale je to jeho práca, on je při ní profík, vypadá jak ze škatulky a těžko byste na něm hledali nejaků chybu. A co nevymyslel modrý mozek ? Našél ju. Napsal na něho udání, že měl ruky v kapcách. To čučíte, co. A přitem o rukách v kapcách sa nigde nic špatného nedočtete.  
Další případ. Teprv před chvílů začaly platit předpise o tem, že sa majů psat papíry k vlaku  né tužků, jak to děláme odjakživa, ale na tých Předpotopních Ojezděných Počítačoch, keré Veseláci majů. Gdyž sa začátkem roka modrý mozek ptal našého šohaja, esti už to na tem POPu dělá, odpověděl po pravdě, že sa pomáli učí. Nato na něho došlo udání : „Učí sa pomáli“.
Naša děfčica vézla Slovácké Pendolíno z Veselí do Hodonína. Už od Zarazic jí chodíl  za prdelů a fůrt do ní klavírovál, že esti ví, čeho sa týkajů poslední opravy předpisů a že esti ví hento a tamto. Tož, co vám mám povidat, takto ju obščastňovál až do Hodonína. Nakonec, gdyž už nevěděl co, tož na ňu žalovál :  „Byla při revizi nervózní“. Ešče že nenapsál, že sa potila víc, než dovoluje předpis.
Náš šohaj vézl modré mozky – provokatéry. Jeden z něch vytahl jakůsi průkazku a začál mu s ňů mávat před očama tak divoko, že ani muchy tak rychlo neléců. A po pár vteřinách naňho spustíl, jak to že okamžitě nepoznál PID, to je tá cajzlovská integrovaná doprava, kerá tu u nás samozřejmě neplatí. A už sa psalo hlášeníčko, to je jejich potěšeníčko.
Zvláštní kapitolů v temto směru sů auditóři. To sů lidé, keří sa vás snažijů přesvědčit o tem, že děláte v práci hovno a oni to mosijů vědět, protože sů z Prahy. Nastudovali si v předpisy jeden článek, kerý byl tak nový, že ešče smrděl lepidlem od přelepování oprav. Chodili a otravovali naše šohaje a děfčice s tým, esti znajů číslo na telefón mašinfíry. Pochopitelně, málogdo tušil, že neco takého mosí vědět. Gdyž sa ale jedna naša děfčica optala, jak dlůho to platí, že o tem ešče neslyšela, dostala takůto odpověď: „To platí tak dlůho, že už si to ani nepamatujem“. Přitem sa skutečně jednalo o záležitosť starů asi týdeň. To majů hergot krátků paměť.
K tým číslám od mašinfírů mám ešče jednu příhodu. Gdyž ho po něm naša děfčica, poučená z krizového vývoja, chtěla, tož jí odpověděl : „Děfčico, já ti ho dat nemožu, já su ženatý a moja hrozně žárlí“.
A to ešče zdaleka néni fšecko. Kdyby dneskaj ešče žíl náš Slovácký Guru Zdeněk Galuška, určitě by přidál k Slováckým biblám – Slovácko sa sůdí a nesůdí ešče jednu. Bylo by to „Slovácko sa diví“. A má čemu.